Příběhy maminek

Jmenuji se Martina, je mi 25 let a jsem maminkou Honzíka, který v dubnu 2019 oslaví své druhé narozeniny. V době, kdy jsem otěhotněla, mi bylo 22 let a se svým přítelem jsem tehdy chodila necelého půl roku. Těhotenství jsme neplánovali, nicméně jsme oba měli jasno v tom, že si miminko určitě necháme, i když jsme spolu byli zatím tak krátce. Termín porodu jsem měla začátkem července 2017 a i přes ten prvotní šok jsem si těhotenství užívala. Na našeho chlapečka, Honzíčka, jsme se moc těšili, připravili jsme mu krásný dětský pokojíček, který jsme vymalovali modře a s předstihem jsme chystali všechny potřebné věci. To jsme ale ještě netušili, že ten největší šok nás teprve čeká… 
Tento náš příběh se začal psát 10. 4. 2017, kdy mě můj gynekolog poslal do Porodnice Obilní trh, měla jsem velmi vysoký tlak a velké množství bílkoviny v moči. Po všech vyšetřeních padl konečný verdikt, musím zde zůstat až do porodu, ke kterému dle odhadů lékařů, dojde nejpozději do 14 dnů. Byla jsem ve 28. týdnu těhotenství a byla mi diagnostikována těžká preeklampsie. Nikdy jsem o tomto onemocnění neslyšela, stejně tak jsem nic nevěděla o předčasném porodu nebo neonatologii. Dobu strávenou v nemocnici, jsem proto věnovala čtení různých odborných článků a příběhů jiných maminek na Nedoklubku, které mi dodávaly alespoň trochu naděje. Zároveň jsem dostávala tzv. kortikosteroidy, které dokážou urychlit vývoj plic miminka a zvýšit tak jeho šance na přežití.
Dny ubíhaly a pomaličku se blížil onen 14. den strávený v nemocnici, který byl pro mě určitou metou. Věděla jsem, že předčasnému porodu se nevyhnu, nicméně jsem samozřejmě chtěla Honzíčka porodit, co možná nejpozději to jen půjde. Odhad lékařů byl však téměř přesný. V sobotu 22. 4. 2017, 13. den v nemocnici, jsem na sobě již cítila, že něco není v pořádku, laboratorní výsledky byly neúprosné, musely mi být opakovaně podány trombo náplavy, léky pro snížení vysokého tlaku a jiné. V noci na neděli mě však probudila velká bolest v pravém podžebří a pan primář mi sdělil, že se jedná o tzv. HELLP syndrom, jednu z nejzávažnějších komplikací těhotenství, která může vést až k úmrtí matky či dítěte, proto musíme okamžitě přistoupit k císařskému řezu.
Stihla jsem ještě rychle zavolat příteli a během pár minut mě vezli na sál. Honzíček se narodil 23. 4. 2017 v 01:35 hod s mírami 36cm a 960g, v týdnu těhotenství 29+3. Narození dítěte je pro většinu rodičů tím nejšťastnějším dnem v jejich životě. U nás se všechna ta radost a nekončící štěstí změnilo v neskutečný strach, šok a bezmoc, nejde slovy popsat, co jsme v ten okamžik prožívali, věřím, že kdo si něco takového neprožil, nikdy to nemůže pochopit.
Malého jsem poprvé viděla druhý den po porodu, poslouchala jsem, co mi paní doktorka i sestřičky říkají, ale popravdě jsem vůbec nevěděla, co říkat… dívala jsem se na toho malého broučka a chtělo se mi brečet a brečet, byl tak maličký a měl v sobě tolik hadiček… tak zranitelný… Honzík po porodu zhubl na 860g, s přítelem jsme se oba naučili měřit mu teplotu, přebalovat ho, měnit čidlo. Jednou musel být zaintubován, jinak mu zhruba měsíc pomáhal dýchat CPAP, dvakrát dostal krevní transfuzi, všechna vyšetření měl vždy v pořádku. Pamatuji si, jak jsem se pořád ptala, kolik už váží, bylo moc důležité, aby pěkně prospíval, ale s papáním naštěstí problém nikdy neměl. Honzíček strávil v nemocnici dlouhých 55 dnů, každý den jsem za ním jezdila, se mnou často i jeho tatínek či babičky a dědečkové, a trávila s ním co možná nejvíce času. Klokánkovali jsme, povídali si, četla jsem mu pohádky, užívali si jeden druhého. Jakmile jej přesunuli z inkubátoru do postýlky, což bylo 9. 6. 2017, nastoupila jsem za ním do nemocnice a konečně jsem si ho mohla pochovat kdykoliv jsem chtěla. Celé dny jsem jej pozorovala a přitom děkovala Bohu, že je v pořádku a hlavně živý. 
Domů nás pustili 16. 6. 2017, tolikrát jsem si to představovala a konečně byl ten den tady. Po dlouhých 55 dnech, 23 dnů před původním termínem porodu, s váhou 2200g. Během velmi krátké doby jsem v nemocnici přibrala téměř 30kg vody, kterou moje tělo zadržovalo. Z toho důvodu mám snad každou část těla popraskanou a plnou velkých strií. Vždy, když se podívám do zrcadla, mi tyhle jizvy připomínají, co jsme prožili, ale nikdy jsem se nelitovala, máme přeci zdravého, veselého a šikovného, teď už skoro dvouletého a dvanáctikilového Honzíka!